 |
Program:
Hans Werner Henze: Král duchů, orchestrální fantazie podle Goethovy básně a Schubertova op. 1
(z baletu "Le fils de l'air"), (1996)
Jörg Widmann: Píseň pro orchestr (2003, rev. 2009)
York Höller: Sféry pro velký orchestr a živou elektroniku (200106), (Grawemeyer Award 2010)
Filharmonie Hradec Králové
Pavel Šnajdr dirigent
 |
 |
Česká premiéra 27. května 2011 v Janáčkově divadle, první uvedení baletu Krzysztofa Pastora v České republice. Předlohou baletu Nebezpečné známosti je velice úspěšný román francouzského spisovatele Pierra Choderlose de Laclose Les Liaisons Dangereuses (Nebezpečné známosti). Choreografii vytvořil Krzysztof Pastor na původní hudbu lotyšského hudební skladatele Arturse Maskatse. Děj baletu je založen na dramaticky vyhrocených mezilidských vztazích, odehrávajících se na tanečních bálech, které byly pro dobu, v níž se příběh odehrává, středobodem společenského dění a setkávání. Vášnivá Markýza de Merteuil a chladnokrevný Vikomt de Valmont hrají s lidmi a jejich emocemi nebezpečnou hru plnou rafinovaných intrik. Bohabojná Madame de Tourvel, mladá a naivní Cécile de Volanges spolu s Rytířem Dancenym se stanou jejich pěšáky. Hráči ale netuší, že se nakonec stanou rukojmími svých vlastních emocí…
...Balet NDB má úspěšně za sebou poslední premiéru sezony Nebezpečné známosti za účasti tvůrců, skladatele Arturse Maskatse a choreografa Krzysztofa Pastora a významných osobností a umělců.
27. května 20011, 19 hodin, Janáčkovo divadlo ...plné hlediště diváků, slavnostní premiérová atmosféra, soustředění v zákulisí... hudba se rozeznívá, napětí vrcholí... následují vynikající výkony sólistů a sboru Baletu NDB, sólistky Janáčkovy Opery a orchestru pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra. To vše po zásluze odměněno vyčerpávajícím aplausem. Slavností raut, poděkování všem tvůrcům a umělcům, gratulace, uvolněná atmosféra a oslavy uzavírají nádherný premiérový večer.
 |
 |
 |
V pátek 4. února v 19h | Moravské divadlo Olomouc
P. I. Čajkovskij: Evžen Oněgin
hudební nastudování a dirigent: Pavel Šnajdr
www.operadream.blogspot.com, 6.2.2011
(...)K dosažení účinnosti opery se zde vlastně nepoužívají násilné experimenty. Vychází se především z bohaté výrazové palety Čajkovského hudby, z lyrické a zároveň vášnivé interpretace, což se pod taktovkou mladého dirigenta Pavla Šnajdra nepochybně daří, přitom jako celek působí inscenace civilně.
www.operaplus.cz, 11.2.2011
(...)Závěrem bych ráda pochválila suverénní výkon sboru i orchestru, obě premiéry byly provedeny za řízení hostujícího dirigenta Pavla Šnajdra. Poslední olomoucké inscenace skýtají v tomto směru pro mě potěšení.
 |
Poetická meditace o naději v beznaději na motivy povídky Karla Schulze. Literární předlohou pro kombinovaný animovaný film se stala báseň v próze jednoho z největších českých spisovatelů 20. století, Karla Schulze. Ačkoliv k nejznámějším dílům tohoto spisovatele patří patrně román Kámen a bolest, on sám považoval za vyvrcholení tvorby, za svou duchovní závěť, právě Poutní píseň k Panně Marii na Květnou neděli. Autoři kombinací hraných scén, 2D, 3D a klasické animace vytvořili expresivní dílo, které zpracovává příběh křesťanských Velikonoc. Vypráví o trpkém lidském údělu, prázdnotě života, neúspěšných zatracencích, v jejichž životě se náhle objevuje záblesk hledané lásky s naděje. Výtvarníkem filmu je malíř a grafik Jaroslav Šerých. Jedná se o jeho první spolupráci na animovaném filmu. Nedílnou součástí projektu je komponovaná hudba skladatele Zbyňka Matějů. Připravili J. Šerých, P. Kubant a M. Zvěřina.
 |  |
|  |
Johana Mücková, Praha, Prague Post, 3. 2. 2010
...Impozantní byl i orchestr Státní opery Praha pod taktovkou mladého českého dirigenta Pavla Šnajdra… Netradiční inscenace Spící krasavice – poslední dcery cara je výjimečný zážitek, který na milovníky baletu zanechá trvalý dojem.“
|  |
...Závěr festivalu ozdobila Gabriela Beňačková. Ta v Lutoslawského písňovém cyklu "Květomluva a Zpěvobajky" prokázala svou dokonalou hlasovou technikou i vnitřně citlivým, nepřehraným způsobem pojetí jednotlivých písní, že i v současnosti patří mezi špičkové interprety, kteří jen stěží u nás hledají konkurenci. Opět v tom nejlepším světle zazářila Filharmonie Hradec Králové společně s dirigentem Pavlem Šnajdrem, a to i v Lutoslawského poslední, čtvrté symfonii.
A co na závěr? Jen stěží najdeme někde tak koncentrovanou nabídku toho nejlepšího ze soudobého skladatelského i interpretačního umění, jako právě na Hudebním fóru Hradec Králové.
|  |
Dirigent Pavel Šnajdr společně s Filharmonií Hradec Králové, představil s velkým úspěchem publiku zajímavý a náročný koncert, který v přímém přenosu vysílal Český rozhlas, stanice Vltava
s programem:
Henri Dutilleux: Mystere de l'instant (1986-1989)
Henri Dutilleux: Correspondances pro soprán a orchestr (2002-2004)
Witold Lutoslawski: Chantefleurs et Chantefables (1990)
Witold Lutoslawski: Symfonie č. 4 (1992).
a sólisty:
Dana Kuklesová soprán
Gabriela Beňačková soprán
13. 11. 2009 ve 20 hodin v sále hradecké filharmonie.
Mladý talentovaný dirigent Pavel Šnajdr působil řadu let v Divadle J. K. Tyla v Plzni, před dvěma lety odešel odtud do angažmá ve Státní opeře Praha. Jedno jej s oběma scénami spojuje – Čajkovskij a Labutí jezero. Labutí jezero, které se v Plzni blíží ke své derniéře, byl první titul, který Pavel Šnajdr samostatně nastudoval a diriguje jej tedy už osm let. Ve Státní opeře nyní připravil Čajkovského Spící krasavici. Jako dirigent již nejednou osvědčil svůj cit pro hudbu, ať to byl balet nebo opera. Orchestr pod jeho taktovkou vyniká vždy nejen precizní interpretací, ale i krásně vypracovanou dynamikou. Zatímco domovskou scénu má nyní v Praze, do Plzně se Pavel Šnajdr vrací dirigovat vybraná baletní představení. Začněme ale rozhovor od počátku - od Labutího jezera.
Plzeňské publikum se bude s Labutím jezerem loučit, vy ale nikoliv. Dirigujete jej i ve Státní opeře Praha. Obě inscenace jsou trochu jiné, jak se vám jako dirigentovi přechází z jedné do druhé?
Labutí jezero umím už vlastně zpaměti. Ale bez not se neobejdu. Návaznosti jednotlivých čísel jsou jiné a musím si je hlídat. A to je na tom také zajímavé, udržuje to člověka ve střehu. Nejhorší je, když si člověk řekne: „To mám v paži“. Jednou mi říkal inspicient ve Státní opeře: „To Labutí už je pro vás hračka, co!“ Hned jsem ho zarazil - kdepak, to se nesmí nikdy říkat. Jakmile člověk tak zvaně usne na vavřínech, je na nejlepší cestě k tomu udělat chybu. Stát se může tolik nepředvídatelných věcí.
Do Plzně se vracíte k Louskáčovi a donedávna i ke Coppélii, ve Státní opeře dirigujete Spící krasavici. Nestýská se vám trochu po opeře?
To víte, že ano. Ale zase teď dělám jiné věci. Zaměřil jsem se znovu na soudobou hudbu, chci znovu začít pracovat s komorním souborem Ars Incognita, který provozuje právě soudobou hudbu. Začal jsem s ním pracovat již za dob svých studií na JAMU a hráli jsme především skladby moravské provenience, v čemž bych chtěl nyní pokračovat - vždy jsem vnímal to napětí mezi Prahou a Brnem, kdy „pražská“ kompoziční škola vycházela spíše z linie dvořákovsko-novákovské, my v Brně máme více před očima Janáčka a Bartóka - ale zároveň chci repertoár rozšířit i o současné světové autory.
Moraváci jako by měli pro Janáčka jakýsi šestý smysl nebo řekněme vrozený cit. Myslím si, že to bývá často na interpretaci poznat...
Tak to by bylo jenom dobře.
Ale pojďme zpátky k vašemu souboru Ars Incognita...
Rád. Provedli jsme již asi padesát premiér, v roce 2001 jsme vystupovali na Pražském jaru. Soudobá hudba mě baví, zajímá. Klasické známé autory dělá každý, existuje celá řada jejich nahrávek, Váš osobní přínos pak zcela logicky není tak zásadní. Každému samozřejmě ta hudba řekne něco jiného, interpretace může být jiná, to ano. Ale je tu už určitá tradice. Kdežto soudobá hudba je něco nového.
Proto vás soudobá hudba láká? Že je to výzva a také něco jako neznámé vody?
Ano, je to tak. Nemáte se v ní o co opřít, neexistuje žádná nahrávka. Musíte si to sama přežvýkat a vytvořit si vztah ke každé skladbě zvlášť. Také můžete diskutovat s autorem, ptát se ho na konkrétní části partitury. Je to velice vzrušující tvůrčí proces, který jinde samozřejmě nezažijete.
Něco podobného bylo tedy zřejmě i baletní představení Zahrada v Divadle J. K. Tyla. Mimořádně úspěšné a stále na něj diváci i samotní tanečníci vzpomínají…
Ano, to byl přesně ten tvůrčí proces, který mě baví. Diskutoval jsem s autorem hudby Zbyňkem Matějů a strašně rád na celou inscenaci vzpomínám. Vytvářet takové představení či interpretovat skladbu ve světové premiéře mě opravdu baví. O to víc, že sám jsem vystudoval i skladbu.
A skládáte?
Teď moc ne. Víte, já se vždycky k něčemu chystám, něco napíšu a pak to vyhodím, protože s tím nejsem spokojený…
Ale to nemůžete! Kdyby skladatelé nebyli tlačeni časem a impresárii, kdo ví, o kolik skladeb bychom byli ochuzeni!
Asi máte pravdu. Tak já se pokusím.
Práce se soudobou hudbou ale není vaše jediná odbočka od divadla, pracoval jste také se sborem. Jak velké je to pro dirigenta plus?
Ještě za studií v Brně jsem vedl amatérský pěvecký sbor Lumír a strašně rád na to vzpomínám a za moc jim vděčím. Spoustu věcí jsem se tam naučil a dodnes s mnohými udržujeme kontakt a jsme kamarádi. I pro ně jsem dělal různé úpravy lidových písní a podobně. To mě také hodně bavilo.
Jaké jsou vaše dirigentské sny?
V baletu bych hrozně rád dělal Stravinského Ptáka Ohniváka. Trochu jsem se s ním setkal v plzeňské inscenaci Prométheus, kde byly použité části z tohoto díla a díky Stravinskému to mělo ohromný náboj. Vím, že Pták Ohnivák je problematický, trvá čtyřicet minut a spoustu šéfů říká, že na složené večery publikum nechodí.
Ale když se složené večery nedělají, tak přece nelze zjistit, jestli by lidé přišli. Večer aktovek v Plzni – Ravel a Puccini - měl úspěch...
V Brně udělali zajímavou věc. Večer složený z několika děl. Myslím, že tam byla Janáčkova sonáta pro housle a klavír, Pavana za zesnulou infantku, Bolero a Svěcení jara. Mně osobně se to velmi líbilo, ale myslím, že inscenace neměla příliš dlouhé trvání. Ostatně v Brně se dělalo více složených večerů...
Vraťme se ještě na chvíli k Zahradě – bylo to ideální představení pro dětského diváka. Také jste se v jeho rámci ocitl na jevišti a možná nejen děti si tak mohly uvědomit, že divadlo není jen jeviště, ale i ta díra u něj plná muzikantů. Sám máte doma malé děti, jaké jsou děti publikum?
Na dětské reakce jsem v Zahradě přímo čekal. Když reakce jsou, je vidět, že děti jsou pozorné a že je to baví. Když je to baví, znamená to, že je to dobré představení, že jsme je zaujali. Na druhou stranu mě ale vadí reakce při školním představení, kdy to není reakce na dění na jevišti, ale neustálý šum. Ale zažil jsem i školní představení, při nichž se po té, kdy jsme začali hrát, v hledišti ztišilo a děti či studenti poslouchali. Jste naladěna na určitou hladinu hluku, ale pak vidíte, spíše slyšíte, tu změnu. A to samozřejmě hodně potěší.
Jaký máte názor na školní představení obecně? Osobně mám v živé paměti školní představení, která mi vadila. Už to, že se jednalo o představení školní byl důvod k tomu,aby žáci rušili. Jakási revolta proti tomu školnímu. Z toho důvodu jsem na ně chodila nerada.
Školní představení? V zásadě ano, mají být. Ale také ta škola na ně musí děti připravit. Ne jen říct ´jdeme´ do divadla a v duchu už se duševně připravovat na to, jak zase budou děti zlobit a jaká to bude hrůza. Hovořit s nimi o tom. Obecná připravenost na divadlo jako takové není totiž většinou v rodinách nejlepší, mnohdy nemají kluci v patnácti ani tmavé kalhoty. Ale i to má jisté výhody – děti jsou taková tabula rasa. Ničím nedotčené a lze do nich vkládat. Stane se, že se jim divadlo nebo muzika líbí, a to i v období puberty, kdy odmítají cokoliv, co se jim předloží. Jen se to stydí říct.
Vaše žena založila v Divadle J. K.Tyla Klub mladého diváka. Je to jedna z cest, a v Plzni byla úspěšná, jak si může divadlo vytvářet své publikum.
Ten klub se opravdu podařil. Vytipovala spolu s hercem a polyglotem panem doktorem Jaroslavem Somešem pět představení v sezóně, která mládež osloví. A pořádali před představením sezení, kde pan Someš vyprávěl nejen o inscenaci, ale snažil se mladým divákům přiblížit divadlo i z druhé strany. Například jednou se domluvil s panem Pokorným – šéfem baletu – a ukázali na jevišti před začátkem představení taneční trénink, nebo si zval „na besedu“ před začátkem herce, zpěváky, dirigenty. A když si můžete něco takzvaně osahat, získáte úplně jiný vztah a už se na různé věci díváte jinak. Sám jsem se vždycky snažil jít si pana Someše poslechnout a vždy jsem se mnoho dozvěděl. Umí mluvit zábavně, poutavě a přitom velmi poučně. Dokázal mladé zaujmout. Já si vůbec myslím, že když někdo něco dělá se zaujetím, přenese se to na ostatní.
Hovoří se často o popularizaci klasické hudby. Jaký je váš názor?
Osobně mám k té tak zvané popularizaci názor vyhraněný. Nemám rád, když se vážná hudba popularizuje. Jestliže popularizuji, znamená to, že to něco není populární, jako by to bylo nenormální. A tím se dělá divadlu i klasické hudbě medvědí služba. Vždyť přece divadlo a klasická hudba je normální součást života. Spoustu lidí ji poslouchá.
To je pravda, kvalitní představení známého autora vždycky lidi přitáhne. A konkrétně baletní představení v plzeňském divadle mají dlouhodobě vysokou ´dětskou´ návštěvnost. Jejich podoba je zcela normální cestou k divákům.
Asi ano. Vzpomínám si, že když jsem do Plzně nastoupil, ještě když šéfoval souboru baletu pan Ďumbala, udivila mě žánrová šíře záběru. A ta pestrost se drží i nyní. Je to velmi náročné a na kvalitě baletního souboru to je vidět. Vidíte, že i když tanečníci dělají moderní tanec, není to nic nahozeného. Odvedou vysoce kvalitní práci, protože perfektně ovládají klasiku. A pak je to poznat i v té moderně. Dneska je mnoho umělců v nejrůznějších sférách, kteří dělají tak zvané moderní umění, ale dělají ho proto, že neumějí řemeslo. A to se pak také časem pozná, ukáže se to. Ale často ne v médiích. Ono i k rozpoznání kvality je třeba vychovávat. Jednoduše – bude-li vám stále předkládán brak, zvyknete si na něj.
Dneska poznat kvalitní kulturní osobnost bývá také kumšt. Média často vyrobí hvězdy z někoho, kdo si to vůbec nezaslouží. Vytipují si jej jako ´mediálně zdatného´, což se týká i studií. Napadá mě, kolik skutečných osobností je, ale málokdo o nich ví.
Budu parafrázovat – na koncertě v Hradci Králové jsem dirigoval závěrečný koncert s Gabrielou Beňačkovou, jako host tam vystupovala i sólistka Metropolitní opery Lauren Flaniganová. A ona tam na otázku jak vnímá rozdíl mezi Evropou a Amerikou v operním světě odpověděla zajímavou věc. Že se jí zdá, že v Evropě chce být každý slavný. Ale v Americe každý dobrý. Nevím, jak je to v Americe, ale s tou Evropou není asi tak daleko od pravdy...
V Plzni teď zažíváte takové baletní návraty. Jaké jsou?
Vracím se sem rád už jenom proto, že tu diriguji krásné tituly a mám rád zdejší divadlo. Je to pro mě také takové uvolněnější.
Na které tituly ze svého plzeňského angažmá vzpomínáte nejraději?
Těch je strašně moc. Ale hodně se mi vryla do paměti například Lucerna. Rád vzpomínám také na Dalibora, ačkoliv u publika se to po inscenační stránce s jednoznačným kladným ohlasem nesetkalo. Výborně jsem si rozuměl s režisérkou Karlou Štaubertovou. Měla postavy dobře psychologicky propracované, razila vnitřní herectví, příběh viděla dramaticky, ovšem nezasadila jej do středověku, pracovala se symboly na scéně i se symbolikou barev. Ne každý interpret to ale přijal a u diváků byly reakce podobně rozporuplné, lidi třeba popuzovalo šest statistů houslistů, kteří jako hráli na housle, což mi připadá naprosto malicherné. Karla se snažila o maximální výraz, objevila velmi zajímavé výklady vztahů mezi postavami a vůbec hloubku a komplikovanost lidské povahy a snažila se rozkrýt a pochopit všechny pohnutky jednajících postav, aniž by jejich chování zatracovala nebo velebila. V tomto pojetí je mi skutečně lhostejné, jestli se příběh odehrává ve středověku, nebo třeba na Marsu, ale je pro mě důležitá určitá logika a hlavně sdělení, které tu bylo. Jen je mnozí odmítali vidět a posléze přijmout.
O Daliborovi bychom mohli hovořit dlouho, i o diskutabilní plzeňské inscenaci – černobílá scéna, stylizovaný pohyb, pro mnohé podivně volené kostýmy… Ale narazil jste na jednu věc – jako dirigent jste se v Plzni také trefil do období experimentálních operních představení, do snahy dělat operu řekněme jinak. Ale nemělo to u diváků úspěch. Ať to byla Šárka, současná Aida s důchodci v triumfálním pochodu, nebo ´ujeté´ Kunálovy oči a podobně. Jak tyhle inscenační pokusy vidíte z dirigentského úhlu pohledu?
Víte, já si myslím, že je skoro jedno, v jakých se hraje dílo kulisách, pokud je výborně podané – tedy interpretačně a právě herecky- a hlavně není-li porušena logika díla a nejsou tam implantovány významy a myšlenky, které se v opeře ani náznakem neobjevují a nota bene nejsou skladatelem do koncepce zahrnuty. A jestliže aktéři dají postavám to vnitřní napětí, je skoro jedno, jestli mají brokátový plášť nebo jsou v pytlovině. Co se týče Kunálových očí – už se to nehraje, tak to můžu říct – to byl pro mě z inscenačního hlediska blábol. Stejně jako Síla osudu nesmyslně inscenovaná v antice či v blíže nespecifikovatelném prostředí. Ale ten Dalibor měl koncepci a názor, byla tam poctivá snaha. Ono je experiment a experiment. Tehdejší šéf opery Petr Kofroň to myslel dobře, nelíbila se mu teatrální operní gesta, přišla mu prázdná a tomu rozumím a souhlasím s tím. On je chtěl odstranit a tím operu zživotnit. Snažil se proto zadat režie lidem, které znal z činohry, ale opera je v tomto specifická. A prostě to nevyšlo.
Z trochu jiným představením jste se setkal i ve svém nynějším angažmá, ve Státní opeře v Praze. Čajkovského Spící krasavice je také o něčem jiném, než o Růžence. Těšil jste se na ni?
Těšil. Ovšem kdo na toto představení jde v domnění, že uvidí klasickou Růženku, bude zklamán. S Růženkou to nemá nic společného. Je to příběh poslední carské dcery Anastázie, která se pomatená pohybuje po městských ulicích a vybavují se jí různé obrazy z dětství. Je to hodně expresivní. K tomu krásné kostýmy, krásná scéna.
Jak jste se k dirigování baletů dostal?
Když se v Plzni mělo dávat Labutí jezero, dostal jsem od Petra Kofroně šanci a bylo to moje první samostatné hudební nastudování. A pak přicházely kromě oper i další balety. Tanec je trochu jiný svět a já si velmi vážím toho, že jsem se do něj od dirigentského pultu dostal. Kdybychom všichni dřeli tak, jako tanečníci, tak je Metropolitní opera v každém našem krajském městě. Tancování je velká dřina. A ona je vede také k pokoře, k uznání práce někoho jiného. Zatím jsem nezažil s žádnou baletní hvězdou ani takového formátu, jako je Daria Klimentová, že by povyšovala svoje úspěchy nad ostatní. Že by jiné kárala.
Je těžší dirigovat balet nebo operu?
Já vlastně nevím. Říká se, že všechno je těžké do té doby, než se to člověk naučí. Tím nechci říct, že já to umím! Člověk se pořád učí. V baletu ale jedna zvláštnost je. Totiž, že se netancuje na hudbu, ale hudba se hraje podle tance. To je samozřejmě nadsazené, ale je opravdu nezbytné s tanečníky velmi úzce spolupracovat a snažit se s nimi cítit. Já osobně si před každým nástupem tanečníka představuji jeho následující pohyb a podle toho odvozuji tempo.To víte,někdy to vyjde hůř, někdy líp.
Znamená to, že dirigent baletu by měl být sám pohybově nadán?
Tak to tedy nevím! Sám se nepovažuji za zcela nešikovného, ale že bych si troufal na nějaké pohybové kreace, tak to asi ne.V každém případě je asi dobře vztah k pohybu mít a mít také cit pro příběh. To už je pro balet i operu stejné. Ale vždycky je hlavní hudba. To mě potvrdil i můj nynější šéf ve Státní opeře, pan Ďumbala. Říkal mi: „Víte, to tempo není nejdůležitější. Tanečník potřebuje inspiraci. A pokud z orchestru nejdou impulsy, je to k ničemu.“ Ale tahle řekněme spolupráce mezi interprety a orchestrem je v opeře i v baletu stejná. Když vidím dobrého tanečníka, také si myslím, že mě to ovlivňuje. A pak se to přenáší na publikum. Nedá se to nijak dopředu vypočítat, říct. Poznáte to na reakcích. A nemám na mysli teď potlesk. Ale ticho. Poznáte, jestli je ticho napjaté nebo lhostejné.
Děkujeme za rozhovor!
Pavel Šnajdr připravuje s Filharmonií Hradec Králové koncert s programem: Jaroslav Doubrava: KRÁL LÁVRA • Bohuslav Martinů: POPELKA • Leoš Janáček: LIŠKA BYSTROUŠKA.
(www.musical-opereta.cz)...Ve velmi dobrém světle se ve světě operetních melodií představil orchestr SOP řízený dirigentem Pavlem Šnajdrem. A opět – kvalitní operní těleso nemusí automaticky zahrát operetu ideálně, neboť její interpretace vyžaduje určitou lehkost, vášeň i nadhled. Orchestr se představil s patřičným leskem již během introdukce z Maricy, sólisty doprovázel spolehlivě a citlivě, takže bez zásadních nedostatků proplul až k znamenité interpretaci Císařského valčíku.
V únoru 2009 bude dirigovat Pavel Šnajdr pohostinsky Labutí jezero v Národním divadle Praha.
 |
Dirigent Pavel Šnajdr připravuje jedinečné provedení Smetanovy Mé vlasti ve Státní opeře Praha.
V baletu Státní opery Praha vrcholí přípravy na zájezd do Dortmundu s inscenací Má vlast.
První baletní zpracování kompletního cyklu symfonických básní Bedřicha Smetany, které má v této sezóně na domovské scéně obnovenou premiéru, je dílem známého slovenského choreografa a režiséra Jána Ďurovčíka, scénu navrhl Boris Kudlička, kostýmy Martin Černý.
Pohostinské vystoupení baletu Státní opery Praha v Theater Dortmund se uskuteční 16. listopadu 2008, tedy v předvečer devatenáctého výročí sametové revoluce. Iniciátorem slavnostního večera je Honorární konzul České republiky v Německu pan Heinz Fennekold a společnost Auslandsgesellschaft Deutschland. Za českou stranu přislíbil účast ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Ondřej Liška a místopředseda poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Lubomír Zaorálek.
V Theater Dortmund se německému publiku představí přední sólisté a členové baletního sboru. Orchestr Státní opery Praha bude řídit Pavel Šnajdr.
 |
Dirigent Pavel Šnajdr dirigoval závěrečný slavnostní galakoncert Festivalu Petera Dvorského v Jaroměřicích nad Rokytnou.
Spoluúčinkovali: P. Dvorský, M. Lehotský, R. Novák, J. Wallingerová, M. Fajtová, Moravská filharmonie Olomouc, Český filharmonický sbor Brno
16. srpna 2008, zámek Jaroměřice nad Rokytnou
Pavel Šnajdr | dirigentDirigent Pavel Šnajdr po sedmiletém působení v plzeňské opeře odchází do nového působiště. Od nové sezony se stává dirigentem Státní opery Praha
Pavel Šnajdr | dirigentDirigent Pavel Šnajdr připravuje v současné době ve Státní opeře Praha českou premiéru baletu Petra Maláska: Fantom opery, Libreto, choreografie a reřie: Libor Vaculík. Premiéra: 10. 4. 2008
Pavel Šnajdr | dirigentDirigent Pavel Šnajdr se opět vrací do Teplic a připravuje se Severočeskou filharmonií koncert, který se uskuteční 13. března 2008.
program zde |
Dirigent Pavel Šnajdr opět řídí 22. 1. 2008 Labutí jezero ve Státní opeře Praha, tentokrát ovšem vystoupí jako host první sólistka Anglického národního baletu v Londýně Daria Klimentová.
 |
 |
| |
Dirigent Pavel Šnajdr hostuje společně s Filharmonií Hradec Králové ve čtvrtek 18. 10. 2007 ve Voticích (klášterní kostel sv. Františka z Assisi), s programem:
Petr Iljič Čajkovskij: Orchestrální suita č. 4 G dur op. 61 - „Mozartiana“
Wolfgang Amadeus Mozart: Exsultate, jubilate K.165
Franz Schubert: Symfonie č. 8 h moll D.759 - „Nedokončená“
Soprán Marie Fajtová
Dirigent Pavel Šnajdr
Dirigent Pavel Šnajdr uvedl předpremiérou ve skvělém hudebním nastudováním v život, společně se souborem baletu DJKT balet Coppélia /L. Delibes/ v rámci slavnostního večera ke 105. výročí Velkého divadla a 106. výročí narození Vendelína Budila – v sobotu 6. října 2007 ve Velkém divadle v Plzni.
Dirigent Pavel Šnajdr studuje v současné době operu M. P. Musorgského: Boris Godunov v Janáčkově opeře Národního divadla v Brně a Verdiho operu Otello v Divadle J. K. Tyla v Plzni.
Dirigent Pavel Šnajdr převzal od nové sezony 2007/08 dirigování baletu Labutí jezero ve Státní opeře Praha.
Mladá fronta DNES, MARKÉTA ČEKANOVÁ, 25. 6. 2007
(...)Protože Verdiho hudba je silná a nádherná a orchestr pod vedením Pavla Šnajdra k ní přistupuje velice citlivě. Vynikající výkony podávají také pěvci. (...)
Mladá fronta DNES, MARKÉTA ČEKANOVÁ, 21. 6. 2007
(...)Hudební nastudování Pavla Šnajdra vychází z přesné interpretace Verdiho partitury, snaží se odlišit dramatická místa od lyrických a jednotlivá hudební čísla pečlivě vystavět a vygradovat,“ dodává Zbyněk Brabec.(...)
www.regionplzen.cz, 21. 6. 2007
(...)Dílo hudebně nastudoval Pavel Šnajdr. "Vyšel z přesné interpretace Verdiho partitury a snažil se odlišit dramatická místa od lyrických a jednotlivá hudební čísla pečlivě vystavět a vygradovat," dodala Ichová. (...)
(…)Plzeňští zvolili pro festival Hry o Marii Bohuslava Martinů. Přínosem bylo vytříbené a pečlivé hudební nastudování Pavla Šnajdra; výkon orchestru může být i pro ND výzvou. Také tato opera klade vysoké nároky na sbor a i ten plzeňský se s nimi skvěle vyrovnal. Ze sólistů zazářila především pevným sopránem Ivana Veberová jako Mariken a Maria. První dojem z účasti velkých oper je, že rozdíly mezi úrovní nastudování první operní scény a oblastí se stírají, což je pochvalou pro mimopražské, méně pro ND. Pozitivní je, že toto přiblížení úrovní je dáno citelným zlepšením, profesním růstem a důslednější prací s operními soubory.(…)
Dirigent Pavel Šnajdrbyl hostem baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě. 7.3.07 dirigoval balet Korzár
 |
Ve čtvrtek 15. února mělo premiéru koprodukčí představení Filharmonie v Hradci Králové a Divadla J.K.Tyla v Plzni - Smetanův Dalibor. Operu v Plzni nastudoval dirigent opery DJKT Pavel Šnajdr, který ji během jednoho týdne nastudoval s orchestrem Filharmonie Hradec Králové. Představení v Hradci se zúčastnila také režisérka představení Karla Štaubertová, která svou režijní koncepci "ušila na míru" podmínkám krásného nového koncertního sálu hradecké Filharmonie. (LŠ)
"Rozhovor pro Mladou frontu Dnes, Hradec Králové,
14.02.2007 - PETR MAREČEK - str. 05"
S dirigentem a skladatelem Pavlem Šnajdrem o Smetanově opeře Dalibor, o muzikálech i „hudbě z Marsu“
Hradec Králové - Smetanova Dalibora, tragickou operu o třech jednáních na libreto Josefa Wenziga a Ervína Špindlera, uvede zítra ve svém sále královéhradecká Filharmonie v koprodukci s plzeňským Divadlem J. K. Tyla. Příběh lásky, cti a zrady nastudovala hradecká rodačka Karla Štaubertová-Sturm a zdejší symfoniky bude řídit plzeňský dirigent a skladatel Pavel Šnajdr, který v novém sále hradecké Filharmonie už provedl balet Louskáček.
„Při Louskáčkovi vlastně orchestr poprvé sestoupil do orchestřiště, takže pro všechny to byla premiéra. Během přípravy jsme zkoušeli různé možnosti posazení, až jsme dospěli ke tvaru, který je, myslím, výhodný jak akusticky, tak prakticky, především kvůli kontaktu jednotlivých hráčů. Sál se mi strašně líbí. Jak akustikou, tak vzhledem mi připomíná japonské koncertní domy. Ty jsou ovšem v průměru tak pětkrát větší,“ říká Pavel Šnajdr.
* Smetanův Dalibor je klasická opera. Uměl byste laikovi, který se tomuto žánru vyhýbá, vysvětlit, proč na něj jít?
Dalibor v dnešní době z repertoárů českých divadel téměř vymizel, do popředí diváckého zájmu se dostala především italská opera a naše vlastní kulturní dědictví je poněkud opomíjeno. A proč jít na Dalibora? Třeba už jen proto, abychom Smetanu nepovažovali jen za autora geniální Mé vlasti nebo svižné a vtipné Prodané nevěsty, což by mohlo vyvolat dojem, že Smetana nikdy nepřekročil rámec 'české hudby'. Třeba zrovna v Daliborovi má totiž blízko k Richardu Wagnerovi. Kromě toho je to geniální silná hudba s velkým dramatickým nábojem.
* U Smetanových oper bývá problém jak je uvádět, zda tradičně, nebo moderně. K čemu se kloníte vy?
Nejsem si jist, zda je to problém jen Smetanových oper, už nějakou dobu se hovoří o krizi opery vůbec. Navzdory tomu však vznikají nová díla a ta už 'klasická' stále provokují inscenátory k osobitým uchopením. A zde je myslím lhostejné, zda to uchopení vyznívá tradičně nebo moderně. Předně jde - aspoň podle mého názoru - o to odkrýt a postihnout myšlenky díla a zpracovat je tak, aby celé představení tvořilo srozumitelný celek, který zaujme a jehož první ambicí bude něco sdělit, nikoliv postupovat za každou cenu jinak. Pak je jedno, je-li inscenace moderní či takzvaně tradiční.
* Jaká je tedy plzeňská verze opery?
Naše pojetí vychází z libreta a z geniální Smetanovy hudby. To znamená, že režie přesně zachovává postavy, jejich charaktery a hlavně vztahy mezi nimi. Na druhou stranu se snaží odbourávat divadelní klišé, jako jsou kašírované dekorace, dobové rekvizity a přeplácané kostýmy. Paní režisérka se přiklonila k modernější až abstraktnější poloze a vycházela z psychologie postav. Sám nemám rád moderní, na hlavu postavené inscenace, ale tato plzeňská sice má výrazové prostředky moderní, ale vztahy mezi postavami zůstávají stejné stejně jako jejich vnitřní jednání. Tato stylizace ovšem vyžaduje velké napětí a soustředění, a to nejen od postav na jevišti, ale také od diváků v hledišti. Pokud všichni zúčastnění na tento způsob komunikace přistoupí, mohou prožít docela pěkný večer, který je jistě obohatí.
* U Shakespeara se dnes škrtají odstavce i scény, jak je to s klasickou operou?
Dělává se to také, ale v našem Daliborovi jsme neškrtali. Myslím, že Smetanova hudba má tak přesnou architekturu, že kdybychom něco ubrali, ztratila by na souvislostech. Skladatel pracuje s leitmotivy a když bychom něco vynechali, ubralo by to na symetrii a tektonice.
* Můžete posoudit, jak si stojí plzeňská opera vedle pražských?
Na to nemám objektivní pohled, protože v Plzni jsem zaměstnán a znám většinu problémů, s nimiž se potýkají všechny kulturní instituce. Pražská Státní opera a opera Národního divadla jsou zaměřené jinak než divadlo na oblasti, ale myslím si, že na to, že plzeňské je oblastní,má relativně vysokou úroveň. Často u nás hostují i sólisté z pražských oper. A nejen to. Předchozí i současný šéf opery se stále snaží vyhledávat mladé pěvecké talenty, pracovat s nimi a vychovávat kvalitní operní 'dorost', který by byl schopen navázat na tradici slavných pěvců v naší zemi. A nemálo z nich začínalo právě v Plzni.
* Nejste stranou od umělecké kritiky?
V naší republice je celkem deset operních domů a kritikové pilně sledují dění ve všech těchto institucích. Ani Plzeň není výjimkou.
* Čekáte se zvědavostí na jejich recenze, nebo už dopředu víte, co kdo napíše?
Samozřejmě že všichni říkáme: Kritiky nás nezajímají, hrajeme pro lidi. Každý však po premiéře pase po tom, co kdo napsal. To je normální. V Plzni se zhusta stává, že se recenze s názory a ohlasy diváků naprosto rozcházejí. Zrovna na podzim jsme uvedli Dvořákovu Rusalku. A ta je dokladem toho, že se nemusí rozcházet pouze mínění kritiky s vkusem diváka, ale že i dva různí kritikové mohou mít naprosto odlišné názory. Už nadpisy jsou toho důkazem - jeden napsal Rusalka téměř vzorová, druhý Rusalka stále pobledlá. Hlavní ale je, že je vždy na dva měsíce dopředu vyprodáno. Samozřejmě se nemůžeme jen podbízet, publikum je nutné i vychovávat.
* To je určitě i otázka muzikálů. Jsou pro operní tvůrce konkurencí?
Teoreticky ne, protože muzikálové produkce jsou zaměřeny na jinou cílovou skupinu než vážná hudba. Ale v médiích zaujímají takové místo, o kterém se nám může jen zdát. Myslím, že i zde je třeba rozlišovat a hledat kvalitu. Jsou muzikály, které si v ničem nezadají ani s těmi nejlepšími opusy vážné hudby, mám na mysli například West side story nebo My Fair Lady. Naproti tomu se zde vyskytuje spousta nesrovnatelně méně kvalitních kusů, které jsou bohužel vehementně propagovány a za drahý peníz navštěvovány. V zásadě jde o svébytný žánr, který má v hudebním světě své místo. Třeba v Americe nebo v Anglii nemůže v muzikálu vystupovat jen tak někdo, předpokladem je dokonalá průprava pěvecká, herecká a taneční.
* Myslel jsem to tak, zda vám není líto, že stovky autobusů míří do Prahy na muzikál, a přitom by mohly jet na operu, kde jsou také melodie, emoce, příběhy...
Už jsem to trošku naznačil. Záleží na míře propagace. Kdo se nevyskytuje v hlavním vysílacím čase v televizi, prostě neexistuje. Že tuto propagaci dělají komerční stanice, je zcela pochopitelné, ale zazlívám veřejnoprávním institucím, že svádí pouze boj o sledovanost, a obsah často uniká. Na druhé straně i my sami se musíme více snažit dát o sobě vědět a ukázat, že není dobré dělit hudbu na vážnou a populární, ale na hudbu dobrou a špatnou. Zde by měla svou úlohu sehrát škola a rodiče. Jak málo vidíme rodičů s dětmi v divadlech, na koncertech. Když hrajeme školní představení, děti je chápou jen jako úlevu od školních povinností.
* Říká se, že k vážné hudbě je třeba dozrát...
Určitě je náročnější, vyžaduje spolupráci. Vidím chybu ve školách i v rodinách. Dětem se strašně ustupuje. Vždyť jsou i případy, že si děti samy určují, co se budou učit a co ne. To pokládám za naprosto nesmyslné. Člověk je od přírody líný a pohodlný. Kdybychom dělali jen to, co se nám chce, nechci ani domyslet... Myslím tedy, že je třeba děti k hudbě soustavně vést od nejútlejšího věku a učit je rozlišovat kvalitu od braku. Potom jim také nebude připadat nejen vážná hudba, ale kultura obecně jako něco z Marsu, ale budou ji považovat za naprosto normální a nepostradatelnou součást lidského života.
***
* Pavel Šnajdr
Narozen v roce 1975 v Brně. Na Janáčkově akademii múzických umění vystudoval obory kompozice a dirigování orchestru, v letech 1995 a 1996 získal 2. a 3. cenu ve skladatelské soutěži Generace. Od roku 1997 řídí soubor Ars Incognita, s nímž provedl na 40 premiér skladeb soudobých autorů a vystoupil na Pražském jaru. Od roku 2001 je v angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni a od roku 2004 i v Národním divadle Brno. V Plzni řídil Samsona a Dalilu, Dalibora, Eugena Oněgina, Labutí jezero, Vídeňskou krev, Manon Lescaut či Figarovu svatbu a nyní chystá Nabucca, v Brně Rusalku, Prodanou nevěstu či Dona Giovanniho. Věnuje se také symfonickým skladbám a jako autor i soudobé hudbě.
Dirigent: Pavel Šnajdr, Režie: Jiří Nagy
Dirigent: Pavel Šnajdr, Choreografie: Alena Pešková
|
Salieri | Jurij Gorbunov nebo David Szendiuch
Mozart | Petr Levíček nebo Zoltán Korda
Osud | Vladimír Mrkvička
Sólisté, sbor a orchestr Národního divadla v Brně
 |  |
Helena Havlíková, Lidové noviny 19. 7. 2006
B. Smetana: Dalibor (Divadlo J. K. Tyla, 24. a 25. 6. 2006)
(...)Významným kladem inscenace je hudební nastudování Pavla Šnajdra, který nechal vyznít Smetanovu hudbu v její hluboké jímavosti, dodal jí patřičný patos, okázalý lesk i lyrickou intimitu a tklivost(...)
 |  |
 |
 |
Nastudování baletu Louskáček s Filharmonií Hradec Králové.
Na tradiční čtvrteční termín abonentních koncertů pozvala ke spolupráci baletní soubor Divadla J.K.Tyla Plzeň a Dětský sbor Cantabile, aby spolu uvedli známou baletní pohádku Petra Iljiče Čajkovského "Louskáček"v nastudování dirigenta Pavla Šnajdra.
Nastudování opery B. Smetany Dalibor v Divadle J. K. Tyla v Plzni, v hlavních rolích: Regina Jürgens - Renzová, Richard Haan, Václav Málek, Jan Adamec a další
Opera napsaná podle stejnojmenné malé tragédie A. S. Puškina.
Líčí fiktivní setkání obou skladatelů v závěru Mozartova života.
Salieri | Jurij Gorbunov nebo David Szendiuch
Mozart | Petr Levíček nebo Zoltán Korda
Osud | Vladimír Mrkvička
Sólisté, sbor a orchestr Národního divadla v Brně
| |
Další termíny: 13. - 29. 7. 2006, Turné v Japonsku
Poloscénické provedení opery L. v. Beethovena Fidelio v rámci Festivalu L. v. Beethovena
Florestan | Tomáš Krejčiřík
Leonore | Anna Ryan
Rocco | Richard Novák
Don Pizarro | Pavel Kamas
Don Fernando | Jan Hladík
Jaquino | Tomáš Kořínek
Marcelina | Daniela Straková-Šedrlová
Orchestr Severočeské filharmonie v Teplicích,
Pražský filharmonický sbor
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |